Slunce prohmatává les

zářivou holí.

Občas se stýskne

mezi stromy

což po čertech bolí.

Přidrzlé vůně tiše se smějí

strkají studené prstíky do nosu.

Na pevnou šíji královny tlení

zavěsím korále odlité z patosu.

Je příliš pozdě někam se vrátit.

Uléhám.

Královně tlení nabízím rameno.

Ztratil jsem všechno co dalo se ztratit.

Zašeptám:

„Můžu Vám říkat Jiřino?“